Schody

Když poslední korunní princ Žernovec spadl na třetím schodu, všichni si mysleli, že je to opilý žert. Bylo léto, sluneční světlo padalo do Černé komnaty štěrbinami nad krbem, a princ se smál. Smál se i ve chvíli, kdy mu druhý schod podtrhl koleno a třetí mu roztříštil čéšku.

Pak se přestal smát.

Klan Třesků dorazil první. Stará Heřmana se sklonila nad princovým tělem dřív, než služebnictvo stačilo zavřít dveře, a sundala mu z prstu pečetní prsten — ne jako matka, ne jako spojenec, ale jako někdo, kdo přesně ví, kde má prsten být uložen.

« Nemluv, » řekla, ačkoliv princ už nemluvil ani nedýchal. « Ne, dokud nepřijde jeho otec. »

Druhý dorazil Klan Větveň. Kuchyňským vchodem, jak měli ve zvyku — Větveňové vyrostli v lesích a vždy přicházejí oklikou. Mladý Tomon si stoupl k Heřmaně, podíval se na princův obličej, a usmál se tak, jak se usmívají lidé, kteří dlouho čekali na něco příjemného.

« Bude třetí klan, » řekl Tomon. « A pak čtvrtý. »

« Bude, » odpověděla Heřmana.

Ani jeden z nich nezmínil pátý klan, protože pátý klan v Mračnodolu už dvě stě let neexistoval. A přesně to byl důvod, proč na schodišti, dvě patra pod nimi, chlapec Vavřinec — dvanáctiletý, špinavý, právě sundavající popel z kuchyňského krbu — slyšel princův pád úplně jinak, než ho slyšeli oni.

Slyšel ho jako píseň. A když ji slyšel, zpíval s ní.

Tiše. Šeptem. V jazyce, který si pamatoval jen mráz.

Otec Vavřinci řekl tu noc, kdy princ zemřel, jen jednu věc: Nezpívej. A nevěděl proč. Nevěděl, co ten zákaz znamená, a Vavřinec se ho nikdy nezeptal — protože ve dvanácti letech ještě člověk věří, že rodiče vědí, co dělají, ačkoliv všechny okolní důkazy mluví proti.

Ráno bylo jasné. Mráz. Schody pod Vavřincovou nohou skřípěly, jak to dělá staré dřevo, když ví, že po něm chodí někdo, jehož přítomnost nezamýšlel.

V kuchyni svítila jediná svíce. U svíce stála Heřmana z klanu Třesků.

Podívala se na chlapce dlouho, než promluvila.

« Ty jsi zpíval, » řekla.

Vavřinec neodpověděl.

« Slyšela jsem tě, » pokračovala Heřmana. « Jen velmi krátce. Tři nóty. Možná čtyři. Stačí to. »

Vavřinec stále neodpovídal. Stará Heřmana z klanu Třesků si sedla. Na stole před ní ležel princův pečetní prsten, ale dnes v sobě nesl něco jiného než včera — něco, co zpívalo i v tichu.

« Pojď, chlapče, » řekla. « Posaď se. Povím ti, co jsi udělal. A pak ti povím, co budeš muset udělat dál. »